Maršálkův větrný mlýn

V 50. letech 19. století při II. vojenském mapování byl v Partutovicích již zaznamenán druhý mlýn, tehdy ještě stál na protější straně vesnice na kopci zvaném „Mlýnská“ nebo též „Urbanovské stráně“. Dle pamětí se jedná právě o současný dochovaný Maršálkův mlýn, který byl postaven do roku 1837. Jeho stavitel je však neznámý a zřejmě zůstane nadobro z povědomí ztracen. Můžeme se jen domnívat, jestli se na jeho stavbě podílel sedlák Martin Strik č.p. 21, majitel pozemku, kde se původně nacházel. Někdy ve druhé polovině 19. století byl mlýn přestěhován z protějšího kopce, kde byl postaven, na své současné místo.

V knihách v dalším období figurovali někdy i dva nájemníci mlýna současně bez přesnějšího rozlišení, proto není jasné, ke kterému z partutovických mlýnů je lze zařadit. Mlýn Zwešperův byly vybudován s největší pravděpodobností do konce roku 1859. Jestli se na stavbě těchto dalších mlýnů podílel rod Večeřů jako rychtářů, nebo mlýny postavil někdo z místních sedláků, zůstane nejspíše navždy zapomenuto. Je třeba dodat, že i František Zwešper byl z počátku veden jako nájemník větřáku, což znamená, že nebyl vlastník a nejspíše ani stavitel.

Jako další mlynáři v Partutovicích působili například: Benedikt Drexler (1845–46), Leopold Hohn (1855–56), Franz Drexler (1856–1857), Johann Hinčica (1861–69) nájemník na č.p.35, Jakob Páter (1861–1870) z č.p.26 atd.

K rodu Páter je třeba dodat, že se jednalo o rodinu s mlynářskou tradicí, protože se mlynářství věnovali již po generace v okolí Bílovce (Tísek, Bartošovice). Páterovi se do Partutovic přistěhovali v polovině 19. století. Je tedy možné, že se na stavbě dalších mlýnů v Partutovicích podíleli. A to i z důvodu, že po příchodu do Partutovic se usadili na dolním konci obce na č.p.26, v sousedství rodiny Striků č.p. 21, tedy nedaleko původního místa, kde byl mlýn postaven. Zároveň lze uvažovat, že Johann Hinčica se mohl podílet na stěhování, neboť z č.p. 35 to měl k novému umístění mlýna nejblíže.

Daleko zřetelněji se však ukazuje historie od roku 1864. Tehdy byl již veden jako nájemník Franz Motzke (později psán Mocka) syn Floriana Motzky. Franz – tesař a první z rodu Mocků, který do Partutovic přišel roku 1864 ze Šternberka, se přiženil do Partutovic a první roky zde žil na č.p. 36, které v té době patřilo rodině Hübnerů. V mlynářské tradici pokračoval i o několik let později jeho syn Alois Mocka. Ještě před prvním záznamem o mlynáři Aloisi Mockovi se však objevuje jméno Martina Hinčicy.

V roce 1880–82 se můžeme dočíst o Martinu Hinčiovi,jenž jako první mlynář sídlil v chalupě č.p.78 – tehdy šlo o historické dřevěné stavení přímo vedle mlýna, které se (s malými zásahy) dochovalo do dnešní doby. Jak dlouho se Hinčica věnoval mlynářskému řemeslu lze jen těžko odhadovat. Je ale pravděpodobné, že určitou dobu působil jako mlynář současně s rodinou Mocků.

Od roku 1888 byli již jako mlynáři na č.p. 78 vedeni Alois a Anežka Mockovi. Manželé zde se svou rodinou mleli až do roku 1894. V roce 1894 jim byl mlýn exekučně zabaven a byl určen k proději v dražbě.

Od 19.10.1894 se na základě smlouvy o mlýn starali Alois a Marie Šindlerovi z Partutovic. Ti však byli vedeni jako správci pouze tři roky.

Dne 9.8.1897 vydražili mlýn i s usedlostí č.p. 78 ve druhé exekuční dražbě za nejvyšší podanou nabídku 601 zlatých manželé František a Antonie Foltýnkovi ze Stříteže. Foltýnkovi ovšem na mlýně nemleli, a tak byl mlýn na krátkou dobu opuštěn.

Na základě kupní smlouvy se 11.10.1897 získali mlýn do vlastnictví Benedikt a Teresie Maršálkovi. Benedikt, jakožto bývalý krajánek, v té době „majitel povětřáku (větrného mlýna) v Radíkově č.p. 44“, za cenu 601 zl. koupil partutovický mlýn i s přilehlým stavením č.p. 78 a okolními pozemky.

Od této doby se o mlýn starali pokračovatelé jedné rodiny, kterou zde Benedikt a Teresie založili. Benedikt, otec 7 dětí, nejen že přistavil k původní dřevěné chaloupce jednu místnost a celou chalupu opravil, ale přibližně v letech 1922–23 postavil pro svého prvního syna Františka chalupu novou, dnes č.p. 124. František, jako nestarší syn, pokračoval v mlynářském řemesle, avšak mlynářství už nebylo jeho jedinou obživou, protože pracoval v kamenolomu v Olšovci. Během 2. světové války v rámci německého nařízení mlýn nebyl v provozu a mletí bylo zakázáno. Po válce František Maršálek činnost mlýna znovu obnovil. Mlýn již neměl takové využití jako dříve a mlelo se spíše sporadicky, a to zejména pro dobytek, kroupy a mouka se připravovaly zcela výjimečně. Zároveň se v této době o mlýn spolu s bratrem staral i nejmladší z Benediktových dětí – Augustin, který kromě řemeslné činnosti jako poslední mlynář na větřáku skutečně mlel. V 50. letech si proto každý rok žádal o prodloužení povolení k mletí. V roce 1960 kvůli malému zájmu již o povolení nežádal a ukončil mlynářskou činnost. František Maršálek přenechal mlýn své dceři Marii, provdané Kandlerové v Potštátě, která jej předala svému synovi Janovi. Dnes se tedy o mlýn stará Jan Kandler, pravnuk Benedikta Maršálka.

Poznámka: Text je výlučným dílem autora a bez korektury.
Autor: Ing. František Maršálek ml.
Pozn. autora: V textu se mohou objevovat zastaralé výrazy a původní historická jména a příjmení.

Fotogalerie:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..