Opuštěné nemocniční komplexy svádějící umělce, vandaly, zvědavce i duchaře, neexistují jen na území Ameriky. V německém Braniborsku se také jeden takový nachází.
Jeho první budova byla postavena už v roce 1898 – původně jako sanatorium. Postupně byly přistavěny desítky dalších a vznikl komplex, využívaný německou a později ruskou armádou. Během první světové války si zde zranění nohy léčil i Adolf Hitler. Byla tu klinika, lázně, chirurgie, později psychiatrie i centrum pro léčbu pacientů s Parkinsonovou chorobou. Roku 2000 ale areál kompletně osiřel a začal se proměňovat v místo s temnou atmosférou.
Působí to jako zvláštní znamení, když nás navigace navádí jiným směrem, než nemocnice je. Přes vysílačky se mezi dvěma vozy dohadujeme, co je asi špatně a kudy dál. Nakonec vítězí přirozená intuice, mírně podpořená elektronickou buzolou pro chůzi v terénu, která nám ukazuje vzdušnou čarou cestu k cíli.
Když konečně vidíme betonové oplocení komplexu, naše srdce poskočí vzrušením. To ale vzápětí střídají obavy. Silnice je tu dost frekventovaná, vstupní bránu, někdo opatřil několika řetězy, zámky i cedulí se zákazem vstupu, a navíc tu stojí restaurace, z níž zrovna provozovatel vynáší stolky na venkovní posezení s výhledem na první stavbu. Chvíli rozvažujeme co dál. Když už jsme dojeli tak daleko, nemůžeme se vzdát. Proto s lehkou drzostí míříme na neoplocenou zahradu restaurace a rychle mizíme v přilehlém lesíku. Naše oprsklost se vyplácí. Brzy nacházíme vyšlapanou cestičku do areálu.
Nejsme tu sami. Místo za posledních pár let proslavilo několik dobrodruhů, kteří na net bez uvážení vyvěsili fotky, videa i souřadnice. Zanedlouho tedy spatřujeme dvě početnější skupinky lidí, dvojici venčící psa a paní, přiskakující k návštěvníkům, kteří „náhodou“ jeli kolem a zabloudili – vlastně stejně jako my – za bránu, aby jim vyprávěla o historii. Po krátké poradě v torzu jakéhosi zastřešení vyrážíme najít vchod do první z budov. Štěstí máme hned několikrát. Díky vysoké návštěvnosti jsou bednění dveří i oken v rozkladu. Hned vzápětí nacházíme uvnitř místnost s úchvatnými okny a drátěnou postelí. To je to, co jsme hledali. A za ní je dlouhá chodba, na jedné straně osvětlená okny.
Ty budovy jsou vlastně hlavně o chodbách. Díky nim se vnitřní prostory zdají být nekonečné. A jak se záhy přesvědčujeme na vlastní kůži – není těžké se v nich ztratit. Místnosti po nějaké chvíli splývají, na každém rohu je schodiště a všude jsou zotevírané dveře. Působí to jako vábnička duchů pro neopatrné návštěvníky – jakoby bývalý pacienti, doktoři i sestry otevřeli do místností a tiše nabádali k návštěvě. Ne, hlasy tu slyšet nejsou, ale šero a chladno tu je a úzkost je cítit z každého temnějšího zákoutí. Držíme se aspoň ve dvojicích – o nic nejde, ale člověk nikdy neví. Ve vyšších patrech dokonce zůstaly lednice a pár prázdných skříněk, ale střecha je na mnoha místech pořádně propadaná a ztrouchnivělá, že už nemá cenu dál pokračovat. Je čas zajít do další budovy.
V areálu je vlastně pět hlavních velkých budov. Jako druhou navštěvujeme bývalou chirurgii a pooperační na samém konci areálu. Srdcem pětiposchoďové stavby je dnes již nefunkční prosklený výtah, po obvodu omotaný schodištěm s kdysi vitrážovými okny.
Ve vyšších patrech konečně nacházíme proslulé operační sály. Ty na kraji budovy mají úžasné klenuté stropy a jsou kruhového půdorysu. Ty uprostřed mají zase prosklené stěny a v nejvyšším patře i stropy. Páchne tu dezinfekce a mezi střepy z okenních, stropních i dveřních výplní se povalují hadičky od kanyl. Operační lůžka a světla z fotografií dřívějších průzkumníků ale hledáme marně. Místo nich na některých místech nacházíme ohořelé kostry lůžek. Bylo tu před námi příliš mnoho škodných. Některým se stačilo zapsat na zdi, jiní se potřebovali podepsat jinak.
Třetí budovu obcházíme dlouho, než konečně zjistíme, jak dovnitř. Tady je největší šero a největší chlad. Menší stavbu obklopují stromy a tak se sem sluneční paprsky dostávají jen stěží. Tady nacházíme pitevnu – prostornou místnost, kolem dokola obloženou malými kachličkami, jejíž doménou je kdysi bílý pojízdný pitevní stůl s rýhami pro odtok krve. Potrubí, které ji pak svádělo do díry v podlaze, už chybí, ale cákance na zdech, které v šeru připomínají krev, ho v dojmu nahrazují.
Když vycházíme ven, je znát, že den pokročil. Chceme stihnout ještě zbytek a tak rychle obcházíme areál. Ze zbylých budov se do jedné nejde dostat. Uprostřed lesa pak nacházíme poslední – vysokou, zdánlivě nejzchátralejší. Nemá střechu ani horní patra, a když nahlédneme skrz škvíry v bednění, je tam naprostá tma. Nikdo se moc nemá k tomu, tam jít. Tam už prý nic není.
Po krátkém zkoumání jejího stavu zvenčí nakonec odcházíme zpět k autu. Sama se ještě rychle běžím kouknout k budovám přes silnici. Je tam bývalá poliklinika s kaplí, ale je čerstvě zapečetěná a kvůli obydleným bytovým domům kolem, které kdysi sloužili pro personál, se do ní asi nikdo neodvážil. Vracím se k ostatním.
K večeru se ještě přesouváme do Berlína a do Čech se vracíme až druhý den. Až doma zjišťuji, že budova v lese, která působila nejneutěšenějším dojmem a do které se všichni báli, je uvnitř tou nejkrásnější. Co se dá dělat. Aspoň je důvod se tam jednou vrátit.
