Mezi anglickými městy Newcastle a North Shields se rozprostírá vesnička Willington, ve které se nachází mlýn opředen mnoha strašidelnými legendami. Mlýn byl postaven v roce 1805, a byl jedním z prvních mlýnů v Evropě, které poháněla pára.
Slavnějším se však stal díky přízrakům, které v něm dodnes přebývají, a jejich existence už přesvědčila i mnoho skeptiků ve víru v nadpřirozeno. Co se v mlýně během hluboké noci odehrává? Může v mlýně strašit? Mlýn ve Willingtonu patřil v 19. století Josephu Procterovi, který v něm pracoval spolu se svou manželkou. I když Joseph Procter nevěřil v existenci strašidel a přízraků, on, jeho manželka i děti věděli, že v mlýně se něco podivné děje. Byly v něm slyšet zvláštní zvuky, i když v něm nikdo nebyl, a také jeho děti byly přesvědčeny, že viděly ducha. O strašidelném mlýně se v roce 1840 dozvěděl i jistý doktor Edward Drury, který se po celém Anglii snažil vyvracet nadpřirozené jevy, které se v této zemi šířily. Proto dopisem požádal pan Procter o prozkoumání jeho mlýna, protože chtěl přijít na to, proč se o mlýně šíří tolik strašidelných pověstí. Joseph Procter samozřejmě souhlasil, protože i on chtěl přijít na to, proč v jeho mlýně straší. Na začátku července roku 1840 tak navštívil Wellington Edward Drury spolu se svým společníkem Tomem Hudsonem, aby přišli záhadě na kořen. Duchové přece (ne)existují. Drury s Hudsonem se rozhodli v mlýně strávit noc z 3. na 4. července 1840. Podle dochovaných písemných svědectví se v tu noc odehrálo něco, o čem se později dozvěděla celá Anglie. Edward Drury, který byl zarytým skeptikem, a v nadpřirozené jevy vůbec nevěřil, po této noci začal na duchy věřit.
Kolem půlnoci zaslechli oba v mlýně nějaké podivné zvuky, které si neuměli vysvětlit, ale nepřikládali jim žádný význam. Pak se už v mlýně nic mimořádného nestalo. 45 minut po půlnoci se proto Drury rozhodl, že si půjde pospat. Vše se však náhle změnilo, protože se setkal tváří v tvář přízraku. Ve svém svědectví to později popsal takto:
Chtěl jsem si jít lehnout, když se najednou dveře od místnosti, před nimiž jsme seděli, náhle otevřely. Vyšla z nich žena se skloněnou hlavou oblečená v šedém oděvu. Jednu ruku si tiskla na hruď, jako by ji něco bolelo.