Karosta, v současnosti ponurá část lotyšského města Liepāja, byla vybudována v letech 1890–1906 na příkaz ruského cara Alexandra III. jako válečný přístav (karš – válka, osta – přístav). Liepāja v té době totiž ležela na západní hranici jeho impéria, kterou ohrožovalo německé námořnictvo.
Po vzniku Lotyšské republiky v roce 1918 se Karosta přeměnila v samostatně fungující obec s vlastními školami, poštou etc. V dobách SSSR se z ní ale stala přísně střežená vojenská zóna, do které nemohli vstoupit ani obyvatelé Liepāje. Bydleli zde pouze sovětští vojáci se svými rodinami a když v roce 1994 sovětská armáda z Lotyšska odešla, zůstalo v Karostě jenom plno zdemolovaných budov. Po několika letech byla Karosta oficiálně připojena k Liepāje a pod jejími křídly je dodnes.
Součástí stavebních plánů této vojenské báze byla také nemocnice. Ta byla postavena na samém počátku 20. století. Svou původní funkci však nikdy neplnila, protože už od „Krvavé neděle“ (r. 1905) byla používána jako místo k zadržování a převýchově vojáků odsouzených za disciplinární prohřešky. Od začátku byly na tomto místě ničeny lidské osudy a potlačován svobodný duch zajatých. V průběhu století se společně se změnami politického systému a diktátorů měnili jen vězňové – revolucionáři, praporčíci a námořníci carské armády, dezertéři německého wehrmachtu, nepřátelé Stalinova lidu, vojáci sovětské a lotyšské armády a další neposlušní. Takto vězení fungovalo až do roku 1997, posledními vězněnými byli odsouzenci z řad lotyšských námořních sil. Za všechna ta dlouhá léta se odsud nepodařilo utéct jedinému člověku a počet těch, kteří za vysokým plotem nechali svůj život, se pohybuje kolem 150.
Po pár letech od uzavření vězení zpustlo a z budovy se stalo chátrající torzo. Skupinka herců liepājského divadla přišla s nápadem zanedbanou budovu vyčistit a otevřít ji pro veřejnost jako muzeum, které by návštěvníkům připomínalo, jak život ve věznici vypadal. Dnes tak máte možnost vidět vše v podobě, která zůstala od dob ruského cara nezměněná. Můžete si zde prohlédnout staré vojenské uniformy, zbraně, plynové masky etc. nebo si pro větší skupinku návštěvníků objednat „zážitkovou verzi“ exkurze. To znamená, že se hned po vstupu do areálu věznice na pár hodin stanete místním trestancem – ujme se vás bachař (průvodce), který je od této chvíle vaším pánem a vy musíte poslouchat jeho rozkazy: pochodovat, běhat, stát s rukama nad hlavou přitisknuti ke studené stěně temné cely, běhat s těžkými dřevěnými pryčnami na spaní sem a tam po chodbě… Pokud příkazy neplníte, smějete se, či jste snad pomalí nebo nemáte pořádně zapnuté knoflíky na košili, trest vás nemine – dřepy, kliky… a to platí pro celou skupinu. Všechno, čím projdete, je reálnou ukázkou denního režimu skutečných trestanců. Bachař mezi vydáváním povelů a sekýrováním stihne povědět mnoho doplňujících informací, které se ve spojení se svíravými pocity bezmoci promění v nesmazatelný zážitek. Najednou chápete, jak se tady vězňové museli cítit. Já osobně jsem tuto prohlídku absolvovala společně s několika kamarády – zpočátku jsme rozkazy brali na lehkou váhu a pochechtávali se, po dvou hodinách cepování, křiku a ponižování jsme s hrůzou vážně začínali pochybovat o tom, že jde stále jenom o hru.
Pro silnější povahy muzeum nabízí možnost v cele na pryčnách i přenocovat, samozřejmě za neustálého dozoru bachařů. Je možné, že v noci uvidíte nějaké nadpřirozené úkazy – prý se s nimi setkalo už mnoho návštěvníků. Pokud nevěříte, zajeďte se do Karosty podívat sami – na toto místo jen tak nezapomenete.
