Psychiatrická léčebna v blízkosti města Rovigo v Itálii byla poprvé navržena v roce 1897, ale kvůli rozpočtům a nezískání souhlasu místních orgánů byl projekt zpožděn o desetiletí. V roce 1906 začala výstavba azylu ve městě Granzette, avšak po jeho dokončení v roce 1914 vypukla první světová válka a budovy nemocnice byly využívány výhradně armádou. Instituce byla ponechána v troskách, protože válka zpustošila oblast. V roce 1925 začala rekonstrukce, aby se konečně otevřela nemocnice pro psychiatrickou péči. Rovigio azyl byl slavnostně otevřen 20. března 1930 a byl věnován králi Vittorio Emanuele III.
Několik klasicistních budov bylo uspořádáno v radiálním vzoru převzatém z britské azylové výstavby, ačkoli Granzette postrádala spojovací chodby v anglických institucích. Místo toho byly použity dvě vnořené silnice ve tvaru podkovy, přičemž všechny budovy směřovaly k centrální kapli. Podobně jako mnoho velkých institucí své doby se areál podobal tichému městu izolovanému od zbytku komunity. Hraniční zeď obklopovala budovy a byla popisována jako bariéra mezi „městem zdravých lidí z města hlupáků“. Nebylo to však v naprosté izolaci, protože brány nemocnice byly otevřeny jeden den v roce pro průvod Corpus Domini, kde se pacienti účastnili veřejných přehlídek, přestože byli dobře střeženi a odděleni od návštěvníků.
Mír a klid této instituce byl považován za zásadní pro zotavení. Ve třicátých letech minulého století vytvořil pacient velkou fontánu s dvěma putti (cherubi) hrajícími si ve velké mušli a instaloval je uprostřed ulic lemovaných stromy. Byla zřízena zemědělská kolonie, která poskytuje pacientům jídlo i pracovní terapii. Časopis nemocnice, publikovaný jeho pacienty, byl nazván La Canavera; v roce 1964 byla volba slova vysvětlena následovně: „vzpomenout si na prostředí, které nás hostí …, vyprávět nám o našem dětství, našich řekách, vlhkých polích mlhy, větru hvízdajícím se přes silné větve polesští topole … slabá věc … tak lehká jako let draka: canavera.“
Nemocnice po většinu aktivních let bojovala s přeplněním. Byla postavena pro maximálně 400 pacientů, i když obvykle v něm bylo až 700 pacientů. Ergoterapeutické metody léčby byly na azylu zavedeny Florentinským lékařem Vincenzem Chiarugi, kde byly použity horké koupele a masážní terapie, kterými se pokoušel uklidnit rozrušenou mysl. Intenzivně byly také používány rušivé terapie, jako je inzulinový šok a elektrošok.
Během druhé světové války bylo mnoho zaměstnanců nemocnice posláno do frontových linií, aby bojovali proti spojeneckým silám, a psychiatrickou nemocnici nechali s velmi malým počtem lékařů nebo zdravotních sester. Situace se stala kritickou v letech 1943-1945, kdy byla celá instituce snížena na pouze jednoho lékaře a úmrtnost se zvýšila na 12,54%. Německá vojska velila několika budovám pro vojenské účely a od té doby obíhaly zvěsti o zlatě a dalších nacistických pokladech ukrytých uvnitř zdí a sklepů.
V polovině padesátých a šedesátých let byla zemědělská kolonie odstraněna a byly získány finanční prostředky na modernizaci částí nemocnice, která zahrnovala novou neurologickou jednotku. V roce 1978 vstoupil v platnost zákon 180 a začal vyprazdňovat všechny italské psychiatrické léčebny včetně Granzette. Pomalu se zmenšoval počet pacientů až do roku 1995, kdy byli všichni zbývající převedeni do Canalnuova společenství. V roce 1998 byly navrženy plány na revitalizaci areálu na centrum pro léčbu rakoviny, ale nakonec byly vyřazeny. Pro zajištění majetku byly provedeny nedávné práce a několik budov se používá pro místní akce, výstavy umění a historické muzeum.
Fotogalerie:
