Zdají se vám opuštěné domy děsivé? Vnímáte jejich řvoucí prázdnotu, jež za sebou skrývá netušené příběhy lidí, kteří už dávno nejsou mezi živými? Pak se s námi vydejte do západočeských Domažlic, kde stojí již sedm let opuštěná stará nemocnice. Její chodby ale údajně nejsou tak prázdné, jak se může zdát. Na místě se podle řady děsivých zvěstí zdržují duše mrtvých pacientů. Odvážíte se s námi do špitálu hrůzy?
Je jedno z těch ponurých podzimních odpolední, kdy se nízkým nebem valí mračna obtěžkaná vodou a při pohledu z okna člověka napadne, že by bylo lepší ani nevylézat z postele. My však v peřinách zůstat nemůžeme. Vydáváme se na základě tipu od našeho čtenáře do západočeských Domažlic. Naše cesta vede do míst, která rozhodně na náladě dnešního dne nepřidají. Cílem výpravy je stará domažlická nemocnice, která je již sedmým rokem opuštěná. Budova, jejíž některé části sloužily nemocným po dlouhých 140 let, byla ponechána svému osudu poté, co ve městě vyrostl nový moderní zdravotnický komplex. Něco z historie v ní však údajně stále zůstává. Po Domažlicích se proslýchá, že potemnělými chodbami ponuré nemocnice korzují duše mrtvých, které dosud nenašly klid. Podařilo se je i vyfotografovat?
Nevydrží tady ani tuláci
Podobně jako jiné opuštěné objekty i stará domažlická nemocnice přitahuje pozornost bezdomovců a různých pochybných existencí. Podle vyprávění místních se ovšem zdá, že ani pro tuláky není příjemné se sem uchýlit. Jedeme na průzkum a v rukách máme informace, podle nichž je atmosféra v opuštěném špitálu natolik skličující, že zde údajně příliš rádi nepobývají ani zoufalci bez střechy nad hlavou. Čas od času se zde totiž prý stane, že se nocležník uprostřed noci s křikem vyřítí z nemocnice a tvrdí, že jej vyhnali duchové. Je možné, že by dům obýval skutečně někdo z druhého břehu? Ostatně u nemocnice by to až tak výjimečné. Vždyť se vlastně jedná o místo hrůzy s historií plnou bolesti, utrpení a smrti. Většinou právě zde lidská duše opouští tělo, a to ne vždy zrovna v poklidu a smířená se světem. Často právě v nemocnicích umírají naděje a rodí se zoufalství. Tolik let plných negativní energie mezi zdmi jediného domu se přece musí nějak projevit.
Otisk bolesti
„Negativní energie na některých místech zůstávají roky, mnohdy i staletí. Většinou se jedná o místa, kde se událo nějaké neštěstí, popravy, bitvy, věznění spojená s velkým utrpením, případně úmrtím, místa starých zločinů, požárů, masové hroby, pohřebiště,… Na těchto místech zůstává energie plná bolesti, strachu, zloby, nenávisti, pomstychtivosti, zoufalství. Ve většině případů zde zůstávají i duše mrtvých, kteří si ‚nevšimli‘, že už umřeli,“ vysvětluje Mgr. Romana Milotová, provozovatelka Alternativní poradny, která se specializuje na sílu energií a alternativní medicínu. Pokud je pravda, že místa si pamatují svou historii, jež v nich zůstává v podobě energetického otisku událostí, staré prázdné nemocnice jsou v podstatě děsivější než hřbitovy. A my právě do jedné z nich míříme.
Jsme uvnitř
Už samotný areál pusté nemocnice v Domažlicích je velmi ponurý. Za některými okny tmavé budovy jsou vidět shrnuté záclony a člověka by zvenčí napadlo, že komplex už roky nikdo nevyužívá. Vchodové brány jsou však zamčené, přízemní okna zazděná a na bezpečnostních řetězech se klimbají visací zámky. Nejsme vítáni.
„Co se týče mých pocitů v nemocnici, mohu je shrnout do jednoho slova: stísněnost. Čím jsme sestupovali blíže suterénu, tím hůře na nás doléhala atmosféra prostor a citelně se ochlazovalo.“
Zdeněk Weber z Domažlic
To nás ale nemůže odradit. Po čtvrthodince hledání nějaké skuliny konečně pronikáme do budovy škvírou ve zdi. Někdo tady proboural zevnitř zazděné okénko do sklepa, kam se nyní soukáme nohama napřed. Uvnitř je tma jak v samotném pekle. Baterkou bleskově přeletíme prostor, abychom zjistili, kam jsme se to vůbec dostali. Stojíme v úzké chodbičce, za níž se otevírá technické zázemí nemocnice. Nutno uznat, že působí opravdu impozantně. Kolem vysokých nádrží se táhnou kovové trubky, kterými kdysi proudila pára a horká voda. K přístrojům vedou mřížované kovové schody s vratkým zábradlím. Slyšíme ozvěnu vlastního tlumeného hlasu a srdce nám bije jako o závod. Jsme uvnitř.
Komůrka pro zemřelé
Z technického zázemí nemocnice se rychle dostáváme do prostorů, které dříve sloužily pacientům. Vzpomínky na minulost zdravotnického zařízení jsou cítit na každém kroku, ale postupující zkáza dává tušit, že zlaté časy tohoto místa už dávno minuly. Na dveřích jsou stále staromódní tabule s ordinačními hodinami lékařů, na zdech se člověk ještě pořád může seznámit se zarámovanými právy a povinnostmi pacienta. Jen lavice v čekárnách zejí podivnou prázdnotou. Poněkud morbidně působí zotvírané schránky na osobní věci nemocných. To ale jen do té doby, než rozvážně otevřeme zažloutlé dveře do jakési neznámé místnosti.Je malá, vysoká bez oken. Sklad materiálu? Baterkou svítíme na ceduli na vlhké stěně a zjišťujeme, že právě stojíme v komůrce pro zemřelé. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal! Do těchto míst se odkládala těla čerstvě zesnulých pacientů. Byly jejich duše v tu chvíli ještě stále v blízkosti bezvládného těla? Instrukce popisující postup nakládání s pozůstalostí nebožtíka působí v daném okamžiku více než mrazivě. Při odchodu raději couváme…
Všudypřítomný pach smrti
Pro vstup do lůžkové části nemocnice jsme nuceni použít postranní schodiště, to hlavní je totiž zřícené. Tiše procházíme jednotlivými odděleními a neustále nás tíží pocit, že tady nemáme co pohledávat. Je to už pár let, co budova žila nemocničním ruchem a to dnešní tísnivé ticho jako by nám zvonilo v uších. V některých částech špitálu je dodnes z nevysvětlitelných důvodů cítit intenzivní nemocniční pach. Není to ale zatuchlina, ani odér chemie. Je to pach blízkosti smrti, ten, který tak neodbytně provází umírající. Je to jen naše sugesce nebo jsou jím zdi za ta léta opravdu nasáklé? Nejintenzivněji se znepokojivý čichový vjem hlásí na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných LDN. Lze to ještě vůbec považovat za náhodu?
Nedívejte se do zrcadel
Máme nepříjemné obavy, že když bereme do ruky kliku a otevíráme dveře další zavřené místnosti. Co když jsou zavřené z dobrého důvodu? Překonáváme se a vcházíme do umývárny. Před zakaleným zrcadlem, jež nakřivo vidí na oprýskané stěně, instinktivně uhnu pohledem k zemi. Všichni přece známe ty horory, v nichž právě zrcadlo dá smrtelníkovi spatřit přízrak ze záhrobí. Vlastně celá tahle nemocnice by byla skvělým místem pro děj pekelně temného hororu. Z nekonečně dlouhých temných chodeb lemovaných řadami pootevřených dveří nemocničních pokojů doslova sálá teskná beznaděj.
Temná atmosféra oddělení LDN
Ohlížíme se přes rameno a v duchu nás několikrát napadne, jestli jsme vůbec normální, když se do těchto míst dobrovolně pouzštíme. V hlavě nám totiž stále vyvstává neodbytná myšlenka na minulost nemocnice. Kolika lidem vzala nemocnice naději a stala se pro ně čekárnou na smrt? Jako by tady jejich příběhy byly cítit. Jako by vám tady měl každou chvíli někdo z nich poklepat na rameno.. V lůžkových pokojích na zdech stále visí obrazy a optimistické plakáty. Jen dnes už tak optimisticky nevyzní. Na oddělení LDN dokonce zůstala zapomenutá i prosluněná pohlednice z řecké pláže. Někoho kdysi jistě potěšila. Možná naposledy. Jako by ten vybledlý kus papíru najednou ztělesňoval všechnu tu bolestnou beznaděj tohoto oddělení, kam se většinou chodilo už jen zemřít. I okna jsou tady oproti jiným částem nemocnice příliš vysoko na to,aby jimi bylo možno vyhlédnout ven. Šelest stromů na zahradě ale proniká dovnitř s hmatatelnou naléhavostí. V pokojích staré nemocnice není těžké uvěřit tomu, že zde zůstávají duchové mrtvých. Možná jsou tady i nyní s námi. Labyrint stále stejných chodeb linoucích se komplexem spojených budov nás už dávno pohltil. Kdyby tady k něčemu došlo, jak najdeme cestu ven?
Vesele se nám neodchází
Postupně procházíme celou nemocnici a nevynecháme ani sklepení, v němž se nachází perfektně zachovalá nouzová ambulance a sklady. Tento prostor je umístěn za těžkými, vyzývavě otevřenými pancéřovými dveřmi. Do tmy za nimi se nám jen těžko vstupuje, tady by nás totiž už opravu nikdo nenašel. Po důkladné prohlídce všech zákoutí nemocnice rychle hledáme cestu ven. Když konečně najdeme díru, kterou jsme se sem dostali, zaplaví nás příjemná úleva. Pošmurné počasí venku se najednou zdá být mnohem vlídnější než téměř před třemi hodinami, které jsme strávili uvnitř budovy. Poslední rozhlédnutí a odjíždíme. Máme však na nějakou dobu o čem přemýšlet. Navštívili jsme místo, kde se pohybují nadpřirozené entity, nebo tady na lidi jen působí teskná atmosféra opuštěné nemocnice? Dost možná obojí.
Máme svědka
Enigmě se podařilo najít člověka, který má s nemocnicí osobní zkušenost. Zdeněk Weber z Domažlic se podobně jako my odvážil k prohlídce staré nemocnice zevnitř. I on vnímal atmosféru objektu jako velmi nepříjemnou, ačkoliv zde sám přišel na svět. „Co se týče mých pocitů v nemocnici, mohu je shrnout do jednoho slova: stísněnost. Byl jsem tam fotit s kolegou z práce a oba jsme se v pocitech shodli. Čím jsme sestupovali blíže suterénu, tím hůře na nás doléhala atmosféra prostor a citelně se ochlazovalo. Jestli rozdílem teplot nebo vlivem paranormálních jevů, to nevím,“ vypráví amatérský fotograf. Po prohlédnutí svých snímků nemocničních chodeb však pan Weber zjistil, že na jednom obrázku je zachyceno cosi paranormálního – zřetelná poloprůsvitná ženská postava v dlouhé noční košili! Podařilo se mu vyfotografovat ducha? „Podobnou fotografii, na které je obrys ženy, pořídila ještě jedna má známá. Je to foceno ve stejné chodbě, ale asi o měsíc později,“ dodává.
Bezdomovce jsme nenašli
Také další obyvatelé Domažlic potvrzují, že se po městě skutečně povídá o tom, že v nemocnici přebývají duchové mrtvých pacientů. Pokusili jsme se na místě najít i nějakého bezdomovce, u nějž bychom si ověřili zvěsti o tulácích vyhnaných v noci z nemocnice neznámými entitami. Nepodařilo se nám však v celém areálu objevit ani živáčka. Zvláštní, když zvážíme lezavě sychravé počasí toho dne. Znamená to, že se nemocnici opravdu vyhýbají, jak nám bylo řečeno?
Co jsme vyfotili?
I nám se v nemocnici podařilo pořídit zvláštní snímky. Nahoře můžete vidět zarážející množství orbů v jednom z pokojů opuštěné nemnocnice.[/caption]
Ducha jsme neviděli a ani na našich fotografiích se neobjevila žádná postava, jako třeba na snímku Zdeňka Webera. Zato se nám podařilo zvěčnit velké množství orbů. Orby jsou světelná kolečka na snímcích, o jejichž původu se již dlouho vedou spory. Skeptici tvrdí, že jde jen o vznášející se zrnka prachu přesvětlená bleskem, příznivci záhad zase uvádějí, že orby jsou zachycením paranormální energie. Ať už je to jakkoliv, na několika snímcích je orbů požehnaně. Jenže ne na všech. Pokud by se uvnitř vlhké nemocnice opravdu jednalo o prach, proč není na více snímcích? Na fotografii pocházející z operačního sálu chirurgie a interny nás zase při procházení snímků zarazila doslova mlžná stěna před vchodem do místnosti. Možná jde o optický klam, ale i s velmi nízkou dávkou představivosti je v ní možné rozeznat obličeje s propadlýma očima. Kolik jich tam najdete vy? Máme jen bujnou fantazii, nebo stará domažlická nemocnice skutečně ukrývá něco nadpřirozeného?
Jak skutečné jsou naše dojmy?
Jak jsme na vlastní kůži pocítili, v nemocnici vás nemusí jímat strach jen z nešikovných lékařů nebo odporné stravy. Některé nemocnice, i když po léta opuštěné, v sobě skrývají něco daleko horšího. Tíseň, beznaděj, bezbřehou prázdnotu a zmar. Jsou mrazivé pocity, které jsme ve staré domažlické nemocnici zažívali, esencí všeho zlého, co se mezi stěnami špitálu za desítky let jeho fungování odehrálo nebo si to nadpřirozeno jen namlouváme? To už ať soudí jiní. Třeba ti, které odtamtud kdosi vyhání…
Zdroj: enigma
Fotogalerie:
Foto od čtenáře: https://www.facebook.com/hanzi.orisek/media_set?set=a.521015901277232.126101.100001064798663&type=1
Fotogalerie na rajče.cz: http://takatiky.rajce.idnes.cz/Byvala_nemocnice_v_Domazlicich/
Poznámka: Dnes již nemocnice nestojí, v roce 2013 byla zbourána.
Videogalerie:
A jak to na místě nemocnice vypadá dnes? Bohužel už toho zbylo opravdu jen málo.
