Mezi Karlštejnem a Mořinou, ve štolách, které známe pod jmény Velká Amerika a Malá Amerika údajně bloudí fantom jménem Hans Hagen. Údajně se zde čundrákům a trampům ztrácely věci, mnoho z nich prý slýchá ledový smích a kroky, avšak nikdo nikdy nikoho neviděl: pouze na místech, kam se běžný člověk nedostane vídali postavu, která evidentně nepatřila ničemu živému.
Dodnes živá legenda o Hansi Hagenovi má několik variant, kterou si místní lidé vypravují, říká, že vojín Hans Hagen zůstal po válce žít jako psanec ve spleti štol a podzemních chodeb právě nedaleko lomu Malá Amerika na Berounsku. Hans Hagen by měl být duch německého vojáka, který jako jediný z jednotky německé armády přežil útok partyzánských jednotek. Říká se, že nakonec v těchto místech zešílel a někde hluboko v nitru skal zemřel. Od té doby tu údajně jeho duch obchází, střeží své podzemí a trestá opovážlivé návštěvníky. Takovému člověku se údajně přihodí v podzemí nějaké neštěstí, nebo do roka onemocní či zemře.
Řada svědků zažila setkání s duchem vojína Hanse Hagena
Řada svědků zažila na vlastní kůži ve štolách Malé Ameriky a v přilehlém okolí situace, které nejdou logicky vysvětlit. Za všechny lze jmenovat dvě studentky z Liberecka, které si udělaly výlet na Berounsko a v jedné ze štol z legrace vyzvaly Hagena, aby se jim ukázal. Avšak sotva to dořekly, uslyšely jak se k nim z hlubin chodeb něco velmi rychle blíží těžkými kroky, doprovázené dýchavičným funěním. Obě studentky se však samozřejmě polekaly a raději co nejrychleji utekly.
Táboření poblíž dolu Malá Amerika si vyžaduje silné nervy a odvahu zažít neskutečné
Rovněž tak i skupinka trampů, která rozbila svůj tábor u vchodu do štoly Modlitebna poblíž dolu Malé Ameriky se prý setkala s Hansem Hagenem. Navečer, kdy jeden z trampů zavolal směrem k lomu na Hanse Hagena, ať se k nim jde ohřát k ohni, k jejich úžasu po těchto jeho slovech začalo ze štoly vystupovat cosi, co mladíci popsali jako modravý, světélkující plyn, který se k nim pomalu blížil. I v tomto případě vzali samozřejmě zúčastnění raději nohy na ramena.
I jiná skupinka čundráků se vydala tábořit poblíž Malé Ameriky a dva své kamarády vyslali pro vodu ke studánce do jedné ze štol.
Kamarádi se vyšplhali přibližně do dvacetimetrové výšky, kde se nacházela prostorná galerie. Vydali se samozřejmě dál, kdy odbočili do jedné z bočních rozlehlých štol, kde měla být studánka: její stěny poté, co k ní došli vypadala, jakoby snad ronila slzy. Nad studánkou visel kus rezavé kolejnice a vedle ní železná tyč a oběma trampům bylo jasné, že se jedná o „zvon“, o kterém se vypráví, že kdo na něj zazvoní, přivolá ducha zesnulého Hanse Hagena. Jeden z trampů údajně na kolejnici opět z legrace železnou tyčí uhodil, aby svému bázlivějšímu kamarádovi ukázal, že duchové skutečně neexistují. Kolejnice vydala hluboký tón, který se odrážel dlouho v podzemních chodbách. Sotva však dozněl, ozvaly se zvuky, při kterých doslova mrzla krev v žilách: odněkud z chodeb se blížily kroky a naprosto zřetelně bylo slyšet čvachtání vody a bláta, skřípění písku a kamenů a zrychlený dech, kterak někdo chodbami směrem k trampům pospíchal.
Pokud se rozhodneme provokovat temné síly či duchy zemřelých, musíme počítat s následky
Ač si oba přátelé mysleli, že si z nich dělají kamarádi legraci, v rychlosti se vydali na cestu zpět a svůj zážitek jim vyprávěli s tím, že se jednalo o nejapný vtip: Jaké bylo ovšem jejich zjištění, že se od ohně žádný z jejich přátel nevzdálil. Vydali se tedy všichni zpět na místa v lomu a všichni zúčastnění zcela jasně opět slyšeli kroky a zahlédli stín podobný lidské postavě – nyní už všichni věřili, že se v lomu Malá Amerika skrývá přinejmenším něco záhadného.
Pro duchy z podzemí tak, jak se zdá, platí to samé, co pro ostatní fantomy: Nachází-li se lidé v nesnázích, lze je je žádat o pomoc, pokud je však zbytečně provokujeme, může se toto jednání velmi nepříjemně vymstít.
